Vizualní pomůcky
Vizualní pomůcky v letištním provozu zahrnují osvětlovací systémy, značení, značení a digitální řešení, která poskytují zásadní vizuální informace pro navigaci ...
Neinstrumentová (vizuální) dráha je využívána pouze pro vizuální letový provoz, bez postupů přiblížení podle přístrojů nebo navigačních pomůcek.
Neinstrumentová (vizuální) dráha je dráha navržená, vyznačená a udržovaná výhradně pro vizuální letový provoz. To znamená, že všechny přiblížení, přistání i odlety musí být prováděny s dostatečnou vizuální orientací na zem a okolní terén. Pro tyto dráhy není zveřejněn žádný přímý přístrojový přibližovací postup ani přístrojové označení v autoritativních plánech letiště schválených například FAA, vojenskými složkami či jejich mezinárodními ekvivalenty. Vizuální dráhy se vyznačují absencí přesných či nepřesných přibližovacích pomůcek (ILS, VOR, RNAV atd.), které by končily přímo na prahu dráhy.
Vizuální dráhy jsou neoddělitelně spojeny s vizuálními meteorologickými podmínkami (VMC) a jejich využití je omezeno pouze na počasí, kdy piloti mohou udržovat vizuální kontakt s letištěm a provozem v každém okamžiku. Nejčastěji se vyskytují na letištích všeobecného letectví (GA), vzdálených plochách a menších aerodromech, kde náklady, provozní nutnost nebo úroveň provozu neodůvodňují instalaci a údržbu přístrojových zařízení.
Vizuální dráha má obvykle základní značení, například středovou čáru a prahy, ale často jí chybí přibližovací světelné systémy (ALS), vizuální indikátory sklonu (jako VASI nebo PAPI) nebo osvětlení okrajů dráhy potřebné pro provoz v noci či za zhoršené viditelnosti. Absence přístrojových postupů znamená, že piloti spoléhají výhradně na vizuální orientaci, což vyžaduje znalost místního terénu, překážek, převládajících větrů a okruhů.
Vizuální dráhy hrají klíčovou roli v podpoře většiny provozu všeobecného letectví na celém světě. Podle údajů ICAO je většina světových letišť neinstrumentových a představují zásadní spojení pro obchod, rekreaci, zemědělství i záchranné služby. Jejich provozní jednoduchost snižuje náklady na infrastrukturu, ale klade větší nároky na dovednosti pilota, situační povědomí a rozhodování v reálném čase. Při absenci přístrojových pomůcek leží odpovědnost za navigaci, vyhýbání se překážkám a rozdělení provozu především na pilotovi, případně s podporou řízení letového provozu (ATC), je-li k dispozici.
Federální letecká správa Spojených států (FAA) definuje vizuální dráhy v 14 CFR 77.3 následovně:
„Dráha určená výhradně pro provoz letadel využívajících vizuální postupy přiblížení, bez přímého přístrojového přiblížení a bez přístrojového označení uvedeného v letištním plánu schváleném FAA, v plánu vojenského letiště schváleném vojenskou službou nebo v jakémkoli plánovacím dokumentu předloženém FAA příslušným orgánem.“
Tato právní definice jasně vymezuje provozní a regulační hranici mezi vizuálními a přístrojovými drahami.
Postupy ATC FAA stanovují, že přístrojové drahy jsou pouze ty, pro něž jsou zveřejněná přístrojová přiblížení. Vizuální dráhy takové označení nemají a nejsou zahrnuty do požadavků na infrastrukturu, osvětlení a ochranu před překážkami potřebnými pro přístrojové postupy.
ICAO ve svém Annexu 14 (Letiště) definuje neinstrumentovou dráhu takto:
„Dráha určená pro provoz letadel využívajících vizuální postupy přiblížení nebo přístrojový postup přiblížení k bodu, za kterým lze pokračovat za vizuálních meteorologických podmínek.“
Tato definice ICAO uznává, že některá letiště mohou mít přístrojová přiblížení, která končí vizuálním segmentem, za kterým je dráha považována za neinstrumentovou. Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA) převzala rámec ICAO a upřesňuje, že přítomnost přístrojového přiblížení končícího vizuálním segmentem nevyžaduje, aby dráha byla povýšena na přístrojovou.
Tento přístup umožňuje flexibilnější a ekonomicky výhodnější IFR provoz na neinstrumentových drahách, zejména v regionech využívajících družicové systémy (SBAS) jako EGNOS v Evropě, kde postupy LPV (Localizer Performance with Vertical guidance) mohou končit před prahem dráhy a konečný segment je nutné dokončit vizuálně.
| Typ dráhy | Podporované postupy přiblížení | Požadovaná přístrojová výbava | Typické využití |
|---|---|---|---|
| Vizuální/neinstrumentová | Pouze vizuální přiblížení | Žádná | GA letiště, venkovské plochy |
| Nepřesná přístrojová | Pouze vodorovné navádění | VOR, NDB, RNAV (LNAV, LNAV/VNAV) | Regionální letiště, některá GA letiště |
| Přesná přístrojová | Vodorovné i svislé navádění | ILS, PAR, GBAS, LPV | Velká komerční letiště |
Vizuální dráhy se zpravidla využívají na letištích či plochách, kde není ekonomicky či provozně opodstatněná instalace a údržba přístrojových systémů. Ovlivňujícími faktory jsou nízký objem provozu, převážně VFR provoz nebo geografická odlehlost. Mnoho venkovských, soukromých i rekreačních letišť funguje jen s vizuální dráhou, stejně jako řada zemědělských, lesnických a záchranářských ploch.
Letadla využívající vizuální dráhy musí vždy létat za VMC a spoléhat na vizuální orientaci pro bezpečnou navigaci, vyhýbání se provozu i překážkám. Provoz bývá omezen na denní dobu, pokud není dráha vybavena základním osvětlením a místní pravidla nepovolují noční VFR. Absence přístrojového navádění znamená pro pilota významně vyšší pracovní zatížení – musí sám udržovat situační povědomí, sledovat provoz, vyhodnocovat vítr i překážky bez podpory pozemních nebo satelitních pomůcek.
Vizuální dráhy jsou také nezbytné pro výcvik pilotů, protože umožňují osvojit si základní dovednosti vizuální navigace a přistání. V mnoha regionech představují hlavní přístupový bod pro komunity izolované od větších dopravních sítí a jsou tak nepostradatelnou součástí národní i regionální letecké infrastruktury.
Provoz na vizuálních drahách je přísně omezen vizuálními meteorologickými podmínkami (VMC), které jsou mezinárodně definovány ICAO v Annexu 2 a v USA například předpisem 14 CFR 91.155. Pro let za VMC musí piloti dodržet minimální vzdálenosti od oblaků a minimální viditelnost, které se liší podle typu vzdušného prostoru, výšky a národních předpisů.
Pro většinu řízeného prostoru pod 10 000 stop MSL:
Pro vizuální přiblížení při letu IFR (tj. když je let IFR povolen k vizuálnímu přiblížení na vizuální dráhu), jsou minimální požadované hodnoty počasí:
Tato minima jsou zásadní pro to, aby piloti mohli udržovat trvalý vizuální kontakt s letištěm, terénem i dalšími letadly. Absence přístrojového navádění znamená, že jakékoliv zhoršení viditelnosti či pokles základny oblaků může rychle učinit vizuální dráhu nepoužitelnou, což vede k odklonům nebo zdržením. Piloti proto musí být připraveni na vhodné záložní varianty a pečlivě sledovat vývoj počasí, obzvlášť na letištích bez automatizovaného měření počasí.
Neinstrumentová (vizuální) dráha:
Přístrojová dráha:
Postupy vizuálního přiblížení umožňují pilotům na letech VFR i IFR přistát na vizuální dráhy, za předpokladu, že mohou udržovat nepřetržitý vizuální kontakt s prostředím dráhy nebo předcházejícím provozem. U IFR letů může ATC povolit vizuální přiblížení pouze tehdy, pokud hlášené počasí je alespoň oblačnost 1 000 stop a viditelnost 3 SM, nebo pokud lze s rozumnou jistotou předpokládat, že tyto minima jsou splněna.
Kroky pilota:
Kroky ATC:
Povolení vizuálního přiblížení neopravňuje k provedení přístrojového přiblížení; celý postup je od okamžiku povolení veden pouze vizuálně. Pokud pilot ztratí vizuální kontakt, musí ihned informovat ATC a obdrží další instrukce.
Před přijetím povolení k vizuálnímu přiblížení musí mít pilot letiště nebo relevantní provoz na dohled a potvrdit schopnost udržet vizuální kontakt. Po přijetí povolení přebírá pilot odpovědnost za vyhýbání se překážkám, terénu a – pokud následuje jiné letadlo – také za rozestup kvůli turbulence za křídlem.
Během přiblížení musí pilot:
ATC je odpovědné za ověření počasí umožňující vizuální přiblížení a za poskytování rozestupů a informací, dokud pilot nepřevezme vizuální odpovědnost. ATC nesmí navádět letadla na vizuální přiblížení, pokud oblačnost není alespoň 500 stop nad MVA a viditelnost minimálně 3 SM. Pokud předcházející letadlo je těžký typ nebo B757, ATC musí upozornit následující letadlo na možnost turbulence za křídlem.
Radarová služba obvykle končí před přistáním na neřízených letištích a pilot je instruován k přechodu na příslušnou okruhovou frekvenci.
Jasná a stručná komunikace je pro bezpečný provoz na vizuálních drahách zásadní. ATC vydává povolení k vizuálnímu přiblížení například takto:
Pilot potvrzuje povolení:
Na neřízených letištích piloti sami ohlašují svoji polohu a záměry na společné frekvenci (CTAF) nebo UNICOM, včetně vzdálenosti, směru a zamýšlené dráhy pro přistání.
Na rozdíl od přístrojových přiblížení nemají vizuální přiblížení na neinstrumentové dráhy zveřejněné postupy nezdařeného přiblížení. Pokud je nutné provést průlet (například kvůli provozu, překážce nebo ztrátě vizuálního kontaktu):
Vždy zůstává na pilotovi odpovědnost za vyhýbání se překážkám a terénu, dokud neobdrží a nepotvrdí nové instrukce.
Na řízených letištích ATC řadí letadla pro vizuální přiblížení, může přidělit konkrétní vstupy do okruhu a poskytuje rozestupy podle potřeby. Provoz na paralelních nebo protínajících se drahách je možný, pokud jsou splněny požadavky na rozestupy a turbulence za křídlem.
Na neřízených letištích musí piloti dodržovat standardní vstupy i výšky okruhu, jasně komunikovat své úmysly a pečlivě sledovat ostatní provoz. Bez ATC řazení je důležitá situační orientace a princip „vidět a vyhnout se“.
Na neřízených letištích se všechny pohyby letadel koordinují prostřednictvím okruhových frekvencí (CTAF/UNICOM). ATC zde nezajišťuje rozestupy a piloti sami ohlašují svoji polohu, záměry a pohyby v okruhu. Provoz může probíhat za VFR, případně u IFR letů po povolení vizuálního přiblížení a přechodu na okruhovou frekvenci.
Piloti musí sledovat ostatní provoz, včetně
Neinstrumentová (vizuální) dráha je dráha navržená a udržovaná výhradně pro provoz podle vizuálních letových pravidel (VFR). Nemá zveřejněné přímé přístrojové přiblížení a chybí zde navigační pomůcky jako ILS, VOR nebo RNAV přiblížení. Piloti se musí spoléhat na dobrou viditelnost, vizuální orientaci a místní znalosti pro bezpečný vzlet a přistání.
Vizuální dráha neumožňuje přístrojová přiblížení a chybí zde související pozemní či satelitní navigační pomůcky. Přístrojové dráhy jsou naopak vybaveny systémy jako ILS nebo RNAV a umožňují přistání i za zhoršené viditelnosti a nízké oblačnosti. Vizuální dráhy vyžadují, aby si piloti udržovali vizuální orientaci neustále a jsou využívány převážně za dobrého počasí.
Nejčastěji se vyskytují na letištích všeobecného letectví (GA), venkovských a vzdálených plochách, soukromých drahách a na místech, kde by instalace a údržba přístrojových systémů nebyla ekonomicky či provozně opodstatněná.
V USA FAA definuje vizuální dráhu jako dráhu určenou výhradně pro letadla využívající vizuální postupy, bez přímého přístrojového přiblížení a bez přístrojového označení v oficiálních plánech. ICAO Annex 14 i EASA přijímají podobné definice, které zdůrazňují absenci přístrojových postupů a povinných navigačních pomůcek.
Provoz vyžaduje vizuální meteorologické podmínky (VMC), obvykle alespoň 3 statute míle viditelnosti a rozestup od oblaků 500 stop pod, 1 000 stop nad a 2 000 stop horizontálně od oblaků (v řízeném prostoru pod 10 000 ft MSL). Tato minima zajišťují, že piloti vidí a mohou se vyhnout terénu, překážkám i dalším letadlům.
Ano. Piloti na letových plánech IFR mohou být povoleni k vizuálnímu přiblížení, pokud jsou splněny podmínky počasí (oblačnost 1 000 ft, viditelnost 3 SM) a mají v dohledu dráhu či provoz. Poté přecházejí na vizuální navigaci k přistání; přístrojové pomůcky se nepoužívají.
V některých oblastech (zejména v Evropě) mohou satelitní postupy přiblížení (například LPV přes EGNOS) končit vizuálním segmentem před dráhou, což umožňuje poslední část provést vizuálně. To přináší větší flexibilitu IFR provozu na neinstruxadmentových drahách bez nákladných investic do infrastruktury.
Piloti musí udržovat vizuální kontakt s dráhou a terénem, vyhýbat se oblakům, dodržovat pravidla VFR (nebo vizuální segment přiblížení při letu IFR) a být ostražití vůči provozu i překážkám. Na neřízených letištích je klíčové hlásit svoji polohu a záměry.
ATC může povolit letounu vizuální přiblížení, pokud je zajištěno vhodné počasí. Poskytuje potřebné informace o provozu a na neřízených letištích uvolňuje letadlo na frekvenci pro hlášení v okruhu a přistání. ATC neposkytuje postupy nezdařeného přiblížení pro vizuální dráhy.
Pokud pilot při vizuálním přiblížení na neinstruxadmentovou dráhu ztratí vizuální kontakt, měl by ihned informovat ATC (pokud je ve spojení), provést průlet (go-around) a buď znovu navázat vizuální kontakt, zařadit se do okruhu nebo požádat o další instrukce.
Chcete optimalizovat bezpečnost a efektivitu na vašem letišti? Poznejte typy drah a postupy, které mohou snížit riziko a podpořit potřeby vašich pilotů – zejména na letištích s výhradně vizuálními drahami.
Vizualní pomůcky v letištním provozu zahrnují osvětlovací systémy, značení, značení a digitální řešení, která poskytují zásadní vizuální informace pro navigaci ...
Letištní značení vozovky představuje klíčové vizuální vodítko malované na dráhách, pojížděcích drahách a stojánkách, které usměrňuje piloty a pozemní vozidla pr...
Podmínky vizuální meteorologie (VMC) jsou přesně stanovená povětrnostní minima určená leteckými úřady, která zajišťují, že piloti mají dostatečnou viditelnost a...
Souhlas s cookies
Používáme cookies ke zlepšení vašeho prohlížení a analýze naší návštěvnosti. See our privacy policy.